Dnes bych se pokusil upozornit v kontextu předchozích článků na často přehlížený fakt při zadávání cílů svým podřízeným. A pokusil bych se začít sám sebou. Považuji za se totiž za tvrdohlavce. Mám rád, když mohu jít svou cestou. Mám rád svobodu a pocit nového. Co to ale v praxi znamená? Zvolím si cestu, a to často i když mě kolem lidé upozorní na její obtížnost nebo mě před tou cesto dokonce varují. Nedám na ně. Jdu svou cestou. Potřebuji svou lekci dostat sám, zprostředkovaná zkušenost není mou zkušeností, není mou cestou. Dovolím si tvrdit, že je lidskou přirozeností, upřednostňovat vlastní názory a hodnoty před názory cizích lidí. Na to není nic divného. Ačkoliv to často vede skutečně k iracionálním krokům.
Na druhou stranu jde o úžasnou věc, zvláště pokud jste vedoucí pracovník. Proč hned trávit čas stižnostmi nad nedostatkem motivačních nástrojů, když ty nejlepší máte přímo pod nosem. Pokud svým lidem věříte, máte to snadné. Zkuste jim popsat svůj problém, situaci, které čelíte, obtíže, které jste zatím identifikovali, zkuste jim popsat, jak by mělo vypadat ideální řešení, stav, po kterém toužíte. Zeptejte se na jejich názor, nechte je převzít iniciativu a nechte je pracovat podle jejich způsobu. Pokud to funguje a práce je hotova, v žádném případě nenavrhujte jiné a vaše (a podle Vás lepší) řešení. Nekontrolujte průběh činností více než je nutné. Svoje ego nechte doma, dnes jste v práci jako vedoucí, máte uvolnit potenciál svých pracovníků a dostatečně je motivovat. O vašem egu nikdo nemluvil. Leader je skutečně úžasná role. Vaší motivací a Vaším úspěchem jsou úspěchy Vašich lidí. Nikdy ne Vaše. Dokážete takto myslet? Pokud ne, máte skutečný problém a ve své roli vedoucího pracovníka se budete vždycky trápit. Nezapomeňte, že dokud nebudete věřit svým lidem, nebudou ani zpětně věřit oni Vám. Na konci je vše zcela racionální, nemluvím tu o žádných kouzlech. Nabízím jen běžný kapitálový vztah.
Discussion
No comments yet.